23-04-2015

“Tatíí kdy už půjdme domů?”, “Brzo, běž se ještě proběhnout na zahrádku a pak půjdeme.”, “Vždyť už jsem tam byla třikrát!”, “Tak běž ještě jednou a pak pudem.”, “Ach joo…”, “Paní vrchní, ještě jedno pivo”. Fotr si zapaluje další cigáro a sleduje mrkání automatů v rohu nádražní restaurace. Podívá se přes oblak kouře na svoje dva spolustolovníky a znovu začne. “Nejhorší sou ty černý, ty maj všechno zadarmo. Stačí když přídou na úřad a hned dostanou tisícovku. Jen tak, za to, že jsou černý. Děti přídou do školy a všechno dostanou zadarmo. Na začátku roku přídou a maj věci vyrovnaný na stole. Pastelky, penál, šecko. Když jedou někam na lyžák maj všechno zaplacený. Vím to od svý známý, ta dělá ředitelku. Příplatky na bydlení, na stravování, na všechno. Jen se naroděj už znaj paragrafy… A v osmnácti má hned každej z nich invalidní důchod. Ty v tom uměj chodit, nikdy nebudou dělat. Škoda, že Hitler nevydržel o rok, dva dýl”. “Tattí, mě už to tady nebaví!”, “Co zas chceš, říkal jsem ti ať jdeš ven!”, “Mě už to tady nebaví, poď už domů”. “Ještě počkej sakra!”, “Paní vrchní, tři zelený”.

2. 2. 2015, 3 hodiny

Ocitám se ještě s dalšíma lidma asi kdesi na dovolený (?). Vypadá to, že se chystáme k návratu domů. Spěcháme. Máme to taktak. Procházíme dlouhou chodbou až konečně nacházíme vestibul (?), uprostřed s eskalátorem, kamsi do hlubin. Celníci (?) a pikolíci hned vyskočí a spozorní. Jsou všichni přičmoudlí – jsme tedy asi v Indii. “Dokumenty, dokumenty!” Drmolí a něco je špatně. “Odbavení na terminálu 2, terminál 2!” Všichni křičí a ukazují zpátky. Běžíme chodbou co jsme přišli. Otevíráme nenápadné dveře (asi jako do místnosti s mopama pro uklizečku – proto jsme si jich předtím nevšimli) a ocitáme se vysoko na terase huboký skalní rokle. Na dně je vidět vlez a hrozen důchodců (?). Stojí spořádaně a všichni mají bílý trička a foťáky – asi němci. Dolů vedou příkrý, ostrý a navíc mokrý kamenný stupně. Zajištěný jsou zatlučenejma roxorama, který mnohde nebezpečně přečuhujou. Zábradlí nikde. Tady bych nechtěl zakopnout, pomyslím si. Najednou dole zahlídnu zřízence (?), možná chodí se zvonkem a slyším “Vlak odjíždí z první koleje, odjezd z prvni koleje!” Mezi bílejma tričkama nastává pohyb. Beru vysokohorský chodník po dvou stupních a  řítím se  dolů. Raduju se jak se krásně trefuju, jak mi to jde a že jsem se ještě nezabil. Jsem dole. Všechny bílý trička předbíhám, pak si teprv uvědomuju, že čekaj asi na totéž. Všichni mi nadávaj a proklínají mě (naštěstí nerozumím). Uz chci být pryč! Moje mamka v letech mizí ve dveřích terminálu přede mnou. Jak to sakra stihla dolů dřív než já? Dostávám se ke dveřím, koukám co mám dělat, pot ze mě jen leje. Musím zastrčit platební kartu (?) (asi jako když chce člověk vlízt do kukaně s bankomatem). Nemůžu sakra vyndat peněženku z kalhot – zasekla se! Nemůžu sakra vyndat kartu z peněženky – zasekla se! Všichni jí maj dávno připravenou a chtějí mě sežrat. Klepou se mi ruce a čekám kdo mi ji prví napálí. Konečně zarvu kartu do díry a error. Kurvaa! Jsem bezradnej. Najednou ženská, co mi stojí za zády, kartu vyrve a dá ji tam obráceně. “Markt wit dis symbol, markt wit dis symbol!!!”, řve instrukce. Nejraděj bych se propad.

Píp, zelená, můžu dovnitř, budímm se úplně vystresovanej s “markt wit dis symbol” doznívajícím v uších.

utrum 2, vánoce

Staré utrum.cz je definitivně v propadlišti nul a jedniček. Všechny ty krásné výlevy, výplody a skřeky. Celé to umění, pokusy o básně, ranná tvorba internetových guru dneška, introvertů skrytých za pseudonym, géniú skrytých za chlast a drogy, vše pryč. Něčeho je škoda, většiny ne.
Z tvrdohlavého zpátečnitví instaluju wordpress znovu, fejsbuku navzdory. Přispěvatel jediný. Já.